Jen žádný rámus, pánové! Česká společnost v padesátých letech 19. století

Kniha nese v titulu citát vložený Josefem Václavem Fričem do úst Františka Palackého při pohřbu Karla Havlíčka 1. srpna 1856, připomíná tedy tři osobnosti doby, které se staly i jejími symboly.

Padesátá léta jsou označována běžně, byť nepřesně jako Bachův absolutismus a bývají tradičně vykládána s důrazem na represi či na druhé straně na rozvoj hospodářství (stát dvou tváří). Tato kniha se pokouší o souhrnný a diferencovanější pohled. Je rozčleněna do tří větších bloků: Revoluční ideály, Žitá realita a Porevoluční synergie dále vnitřně členěných. Připomíná, že v návaznosti na zážitek revoluce se společnost vracela k interpretaci konstituce, cenzury, svobody. I přes zmíněné politické perzekuce mohly být v určitých sférách veřejného prostoru nalézány příležitosti k rozvoji individuální i kolektivní aktivity ať již finančních sbírek, povolené spolkové činnosti i využití tradičních církevních forem, např. pohřbů či poutí. V jednotlivých kapitolách pak kniha přibližuje strategie jak státní správy, tak české kulturní reprezentace při prosazování svých záměrů zejména v tisku (texty osvětové, určené venkovu či řemeslnictvu), ve školství, ale také při přípravě Slovníku naučného.

Dílo čerpá z archivních i tištěných materiálů osobní povahy (vzpomínky, cenná je zejména korespondence), úřední provenience, příležitostného a zejména periodického tisku a odborné literatury domácí i zahraniční. Nebyl opomenut ani vznik erbovních beletristických děl (Babička, Kytice, Máj).

V létech padesátých se zcela neztratilo dědictví revoluce 1848, totiž že i hlas veřejnosti může být slyšet, že může každý uspět, dokáže-li se prosadit díky svým znalostem; když se nevzdá a využije všechny příležitosti, resp. když je bude i iniciativně hledat. Tak můžeme vnímat dané období nejen jako cézuru, ale jako most do let, kdy se mohla česká společnost postupně prosazovat již v širší škále veřejného působení.